Přežije český národ?

Takto položená otázka zní hrozivě, ale nikdo nepochybuje, že se lidé a poměry mění a že odstup mladé generace od těch starších se stává pováživým – národ se dělí, drobí, píše MojmírGrygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Mojmír Grygar

1. července 2025 - 04:20

V roce mého narození Lindberg přeletěl letadlem Atlantik a o několik let později otec přinesl domů podivný aparátek – krystalku, předchůdce rádia. Kdyby se dnes otec mohl na chvíli podívat, jak žijeme, skoro ničemu by nerozuměl a rychle by se chtěl vrátit pod kámen.

Co zbývá, než se trochu šíř ohlédnout do minulosti a položit si střízlivou otázku, zda jsme s to předat nastupující generaci naši zemi aspoň v takovém stavu, v jakém jsme ji před pětatřiceti lety převzali. Vím, vím, budete hovořit o svobodě, o technickém pokroku, o blahobytu, o přeplněných obchodech, o prodlužujícím se životě, o umělé inteligenci, o letu na Mars, ale to nevyváží rostoucí obavy z budoucnosti. Když porodnost dosahuje čísel, která znamenají vymírání; když se u dětí v nebezpečném rozsahu objevuje sklon k násilí – něco, co tu nikdy nebylo; když se stává korupce na nejvyšších místech pravidlem; když se Ústavní soud snaží osvojit si výkonnou moc; když se NATO a Evropská unie nevídaným způsobem ozbrojují; když státy nerespektují mezinárodní právo a války se stávají normálním řešením sporů mezi státy a národy a když – promiňte, že sahám hodně nízko – nejpopulárnější ženou v Británii je pornoherečka dosáhnuvší neuvěřitelného rekordu v počtu kopulcí během 24 hodin – potom nemůžeme popřít, že se se světem a lidmi něco nedobrého stalo, něco se polámalo. Výhled i jen do nedaleké budoucnosti je zakalen a od zítřků nic dobrého nečekáme.

Může do této chmurné úvahy vnést naději poznání, které čerpáme z tisíciletých dějin národa? Připomeňme si jen základy naší existence – postavení ve středu Evropy, kde se stýkají dva protikladné typy společenského zrízení a bytí. Jejich odlišnost se netýká jen mocenské struktury, vyrůstá z materiálních, duchovních a kulturních podmínek. Český národ upevňoval své postavení pouze tehdy, kde nepodlehl mocenskému tlaku ani jednoho z obou táborů. Přijetí slovanského křesťanství nevedlo k závislosti na východní bohoslužbě, která se v rámci tisícileté Byzantské říše vyvíjela odlišně. Konstantin (Cyril), filosof a teolog slovanské církve, dbal toho, aby prostor velké Moravy a Čech nebyl jednoznačně podřízen Východu. Když byla slovanská bohoslužba prokleta, glagoláši vyhnáni ze země a duchovní a světští představitelé Římské církve se po staletí snažili všemi prostředky vykořenit víru kacířů, přesto se jim nepodařilo zakázat věřícím zpívat starobylé staroslovanské písně ještě další století. V pobělohorské době nastal více než sto padesát let trvající hon na kacíře, avšak po reformách Josefa II., který zrušil monopol katolické církve, z temnot se vynořily desítky protestantských obcí v Čechách a na Moravě. Jak to bylo možné? Nesvědčí to o tom, že český národ dokáže i v spálené zemi uchovat žhavé jiskry pro budoucí vzepětí? Nevěřím, že morální ochrnutí, které je dnes patrné, se stane trvalým popelištěm. Z dlouhého sledování veřejného mínění jsem nabyl jistotu, že mezi lidmi, v nichž vidím jádro českého lidu, je daleko méně skeptiků bez přirozeného národního citu, než v privilegovaných vrstvách.

F. X. Šalda, kritik a básník, myslitel po výtce západní orientace, na konci svého života dospěl k závěru, že přijetí západní orientace neprošlo bez vnějšího nátlaku. Můžeme si položit otázku, zda slovanské národy nepředstavovaly v Rakousku východní typ společenství, které německá menšina držela na uzdě pomocí katolické církve, byrokracie a knuty. Kdo se dnes zajímá o rakousko–německou okupaci Balkánu v předvečer první světové války, kdy vídeňská vláda vybudovala na nepřátelském území systém werků, opevněných pevnůstek, v jejichž dostřelu se nikdo nesměl pohybovat? Kolik místních lidí stálo toto opatření život?

Když účastníci Pražského jara 1968 vyhlásili reformu, která nebyla poplatná žádné ze soupeřících velmocí, navázali na starou tradici národní nezávislosti. Česká cesta k demokratickému socialismu se setkala u kriticky myslících lidí na Západě i na Východě s pozitivní odezvou. Zásadní náprava se stěží může zrodit v nitru velmocí, jejichž všechny politické a hospodářské instituce jsou, navzdory volbám a střídání stran u moci, zařízeny na podporu stávajícího režimu. Má-li se něco skutečně změnit, nemůže to být partajní systém a volební příštipkaření, ale jen změna ve vědomí lidí, průlom v zaběhaném denním kolotoči, který vyhovuje jen hrstce privilegovaných, zatímco požadavky a práva naprosté většiny lidí leží ladem. Těm dole se ovšem ve dne v noci vštěpuje, že je to přirozený, shůry daný pořádek.

Prvnizpravy.cz - Mojmír Grygar: Neuvěřitelný plán aneb Hitler vyhrál válku

Nabízí se otázka – prosazuje se tu nějaká idea, která by dlouhodobě zatřešovala a inspirovala veřejné dění? Může to být kapitalistická demokracie nebo demokratický kapitalismus? Není již v tomto spojení utajen nepřekonatelný protimluv? Jak může být princip rozdělní moci, vyvažování zájmů všech občanů ve jménu lidských práv a spravedlnosti, uskutečňován v systému, kde panuje princip soutěže, boje jednotlivce a korporací o místo na slunci, kde se politika stává služkou kapitálu a peníze rozhodujícím faktorem života? Takovou ideou nemůže být ani náboženství, ať jakékoli; rozdíly mezi nimi se stávají zdrojem napětí a válek. Dnes to drasticky ukazuje neřešitelná situace v Izraeli; obnažuje se tu odvěký spor judaismu, křesťanství a islámu. A je to náboženský fanatismus, na jehož vrub padá velká část vražedných teroristických akcí.

Masaryk, na rozdíl od Marxe nebo Freuda, se nedomníval, že si lidstvo vytvoří společenství, které by do té míry zajistilo životní podmínky člověka, a tím ho vysvobodilo z pout přírodního a sociálního předurčení, že by již nebylo třeba víry jako ochrany před vrtkavostí a nepoznatelností života. Křesťanství Masaryk vytýkal, že považuje dané životní podmínky za neměnné (dejme císaři, co je císařovo) a spásu duše klade nad nápravu životních podmínek založených na nerovnosti a moci. Masaryk byl přesvědčen, že národní vědomí podmiňuje vědomí lidství – „člověčenství nepřijde dříve než národ, člověčenství jsou jednotliví národové“. Když se někomu sepětí s mateřštinou, s domovem, se zděděnými zvyky, se způsobem života a dějinami z nějakých důvodů naruší, poškodí, ten si jen obtížně hledá své místo ve světě. Odštepenec se stává závislým na měnících se okolnostech a v rozhodujících okamžicích se podobá korouhvičce ve větru.

Miloš Zeman ve snaze z vlastenectví přece jen něco převzít, prohlásil, že češství se v běžných dobách neprojevuje a na povrch vyplouvá jen tehdy, když nastanou zlé časy, když se na obzoru objeví nepřítel. To je velmi povrchní pojetí národa, podobající se výbuchu nadšení sportovních fanoušků, když jim naši hoši přivezou z mistrovství medaili nebo pohár. Pokud vlastenectví není zakotveno v samém bytí příslušníků národa, pokud není záležitostí stálé péče o jazyk, o kultivaci citového, racionálního a morálního vztahu k lidem téhož vědomí a téhož zakotvení v domovu a jeho dějinách, stává se jen jevem přechodné povahy, aktuálním heslem nebo praporkem.

Masaryk ve stopách Palackého, Kollára, Havlíčka, Nerudy podmiňoval vlastenectví morálkou: „Napřed být čestným člověkem, to je národnost.“ Odpůrci našeho obrození tuto morální stránku vlastenectví přehlíželi, nevšimli si, že u národů, zejména početnějších, toto měřítko se v nacionální hrdosti zaměřené na výboj nehraje žádnou roli. Jak snadno se takové vlastenectví zasiluje nenávistí k jinému národu! Beneš v sociologické úvaze Válka a kultura psané za první světové války trval na nutnosti oddělit politiku od kultury; ani za války nesmí nepřátelství jednoho národa k druhému vést k zášti. Jakmile válka přerůstá v kulturní válku, překračuje konkrétní rozpory, přerůstá ve válku absolutní a stává se ničím neomezeným zlem. Nepřátelství proti všemu ruskému u ukrajinských bojovníků, inspirovaných příkladem Bandery, chráněncem německých nacistů, je zcela v rozporu s jejich vzýváním západní demoracie. Kde zůstala práva národních menšin zakotvená v dokumentech po rozpadu SSSR? Nelze také zapomenout na to, že hranice dnešní Ukrajiny jsou umělé. Tak tomu bylo již v době, kdy se v Sovětském svazu ustavovala Ukrajinská svazová republika. O tom, jak se tehdy hranice národností nerespektovaly, svědčí přičlenění části Donbasu k Ukrajině. Bylo to v rozporu s tradiční definicí Donbasu jako „železném srdci Ruska“. Lenin chtěl tento zemědělský region obohatit o vyspělou průmyslovou oblast. (Dnes již jsou všechny Leninovy sochy na Ukrajině dávno zbořeny.) V každém případě platí, že státy jsou umělé útvary, často vznikající za zeleným stolem, zatímco hranice národů jsou dané přirozenou cestou.

Boj proti národnímu vědomí se vede od chvíle, kdy se národnostní rozdíly staly zátěží ekonomického, finančního a obchodního provozu. Ekonomika v dnešním stadiu kapitalismu se zbavuje všeho, co je druhotné, závislé na měnících se okolnostech výroby a směny. Velkokapitál se kosmopolitizuje, hranice států jsou mu těsné. Již Voltaire v listech z Londýna zaznamenal, že na burze nehraje náboženství žádnou roli, nerozhoduje, jsi-li katolík, protestant nebo Žid. Ve veřejném životě je však příslušnost k té které víře významným faktorem. Peníze zbavují člověka všech individuálních zvláštností, zejména dobrých, které mu vštěpují, že ty nejvzácnější věci života nejsou na prodej.

Národní vědomí zastřešuje občany různého sociálního a kulturního původu. V tom je skryta možnost vzájemného vyrovnávání příkrých rozdílů a hledání jednoty založené na srozumění a vědomí příslušenost k stejnému národu. Vypjatý nacionalismus a právě tak vypjatý kolektivismus vytvářejí falešnou a často jen diktátem vyvolanou jednotu. Hitler použil kult němectví jako kouzelnou formuli zakrývající rozpor mezi majiteli továren, zbrojovek, velkostatků a dělníky nebo bezzemky. Stalin všeobecná hesla o komunistické jednotě dělníků a rolníků utopil ve velké byrokraticky řízené státní mašinerii, kterou ovládla strana jako malá privilegovaná vrstva nepodléhající veřejné kontrole. Za války Stalin rychle nahradil internacionalismus dělnických mas za nacionalismus dovolávající se národních tradic. Tak proměnil třídní válku ve Svatou vlasteneckou válku Slovanů proti Germánům – ideologie ustoupila etatismu a kmenové příslušnosti starého typu. Tento mocenský etatistický princip se dnes výrazně projevuje v Evropské unii – podpora válečného úsilí Ukrajiny má překrýt palčivé rozpory mezi jednotlivými státy a národy. Je však válka, živená nenávistí, tím nejlepším pojítkem jednoty?

Významnou složkou národního vědomí je nejen způsob, jakým si národ vybavuje minulost (u Čechů je to klíčová otázka), ale také pohled do budoucnosti. Nepočetný západoslovanský národ obklopený přesilou germánského obyvatelstva si včas uvědomil, že jeho budoucnost zaručí pouze přijetí křesťanství – jako pohané by byli předurčení k porobě a vyhubení. Slova Svatováclavského chorálu – „Svatý Václave, vévodo České země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynout nám ni budoucím!“ jasně vyslovují hrozící nebezpečí. Češi se po staletí bránili proti přesile a vždy spoléhali víc na sílu ducha než na počet. Osobnosti, které stály v čele národního obrození, kladly si otázku, jak může nepočetný národ obstát v politickém, hospodářském a kulturním vlnobití moderní doby. V této souvislosti nelze nepřipomenout kritickou situaci Mnichovské smlouvy. Samo nařízené okleštění českého území zbavilo národ historického území, které mu zajišťovalo základní podmínku k existenci. Mnichované vyhověli nacionálním požadavkům malé časti německého národa, ale popřeli Čechům území, bez něhož nemohou obhájit svou samostatnost. Beneš to marně uváděl jako argument. Jeho tehdejší, pozdější i dnešní odpůrci a nepřátelé se snaží vpálit mu cejch zrádce. On se však přijetím Mnichovské smlouvy nedopustil zrády – dobře věděl, že v opačném případě by Hitler s připravenou pátou kolonou provedli plánované řešení české otázky – konečně by území Čech, Moravy a Slezska zbavili vetřelců – říkali jim trn nebo hmyz v německém těle. Západ by k pohřbívání národa trpně přihlížel – koledovali si o to! Odsun Němců z českých zemí po válce zabránil, aby se neopakoval Mnichov v bruselské režii.

Zamýšlí se nad těmito těžkými otázkami pravicová politická reprezentace, která dala národu a republice Ústavu bez jediného připomenutí českého národa jako subjektu dějin? Oč jde vlastně našim politikům, kteří se zuby nehty drží sukně Evropské unie trpně přihlížejí, jak stát podstatnou část plodů práce svých občanů odvádí širokými kanály do ciziny? Jejich největší starostí je vyhovět mocipánům v Evropské unii a NATO. Ó, jak je to namáhavé pečovat o růst naší konkurenceschopnosti, jakou sebeobětavost vyžaduje zvýšení výdajů na zbrojení a podpora kyjevské vlády! Premiér vešel do velké brány dějin výrokem „jsme ve válce s Ruskem“ a do té branky pro služebnictvo kontrolou cen Nutely v Německu.

Zamysleli jste se, pánové a dámy v koalici, která se dostala volebni chytristikou k vládním veslům, že národ vymírá, že ženy nechtějí rodit děti do příštích válek, že mužům se nechce do dobře placených mundúrů? Zamysleli jste se, že Husák jako prezident státu, který je dnes bezmála vyhozen z dějin, dokázal nebývalým způsobem zvýšit porodnost? Není vám z toho trochu hanba? Zamysleli jste se nad tím, jaký temný závoj vrhá zvýšení výdajů na zbrojení na naší budoucnost? Můžete vy vůbec něco ovlivnit? Snad jen handrkováním o procentech a lhůtách. Vážené panstvo obou pohlaví, můžete sdílet hrdost nového sekretáře NATO pana Rutteho, kterého nedávno holandští voliči rázně vyhodili ze sedla, když se chlubil, že NATO bude mít „smrtonosnější zbraně“? Neuvědomujete si, že je to rétorika války, která povede k neodčinitelným hrůzám a zločinům? Přečetli jste si přípravu atomové války přijatou na konferenci NATO ve Vilnjusu 2023? Proč ji ve Wikipedii nepropagují? Zřejmě vám nedošlo, že naše území se stane významným dopravním uzlem, jímž se budou na východ dopravovat robustní kvanta západních vojáků a zbraní? Smlouva se Spojenými státy, dojednaná Černochovou, tento scénář ještě doplňuje řadou zlověstných hrozeb. Věnuje tomu někdo pozornost? Neměli byste národu prozradit, že hned na začátku plánované války se staneme jedním z prvních terčů ruských atomových střel?

Zatím národ vymírá přirozenou cestou, nedopusťme, aby se k tomu přidala ještě „smrtonosnější“ válka.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)

Neuvěřitelný plán aneb Hitler vyhrál válku

Mojmír Grygar

Samozřejmě ji nevyhrál, ale jeho přímí i nepřímí následovníci, dědicové a žáci už řadu generací pracují k tomu, aby jeho základní myšlenka – dobýt nekulturní Východ a ovládnout jeho mimořádné přírodní bohatství – zůstala jako vůdčí myšlenka civilizovaného Západu. Tato orientace je ostatně již dávného data – první záměr kolonizovat východní divoké kraje vznikla již za Karla Velikého, přejal ji Řád německých rytířů, nedala spát Napoleonovi a o něco později ani Angličanům a Turkům. Jak mohli být mimo hru Američani, kteří již v 19. století zjistili, že k obohacování již nestačí jejich kontinent a vydali se na dlouhou nekončící cestu dobývání světa?

Náš kontakt s Němci se odehrával na půdě českého státu, který dynastie Přemyslovců štědře otevřela kolonistům. Palacký dobře charakterizoval vztah Čechů a Němců jako „potýkání“, kdy chudší a starými mýty a dědictvím slovanského křesťanství ovládaní Češi po staletí doháněli Západ. V 15. století jim hrozil zánik, ale dokázali se ubránit i mnohonásobné přesile. Když Hus odsoudil prohnilost katolické církve, stáli za ním i za cenu zničujících válek. Když se v pobělohorské době stali opět kacíři, štvanci mocných katolických církevních a panovnických států, opět jim hrozil zánik. Že se národ po třech stoletích vzpamatoval a vrátil na geografickou a kulturní mapu Evropy, byl, jak řekl Emil Filla, buchenwaldský vězeň, hotový zázrak.

Proč o tom mluvím, proč to připomínám ? Dnešní situace českého národa a státu je tisíci pouty svázána s minulostí a každý, kdo ji popírá, podobá se slepci, který mlhu a tmu dnešní válečné hysterie považuje za zdroj pravdy poslední instance. Neuvědomují si, že dnešek je jen jedna vzedmutá vlna v dvoutisíciletém proudu národních dějin. Tito popírači se řídí heslem mladého českého bohemisty, který na začátku sametové revoluce (nebyla to revoluce a vůbec ne sametová) obrátil na ruby Nerudův vztah k národu slovy: „Tebe bych, národe, tebe bych přežil!“ Tehdy jsem se tohoto mládence zeptal, čím by tedy byl? Světoobčanem bez vlasti (ubi bene ibi patria – kde je dobře, tam je vlast)? Evropanem? Severoatlantickým bojovníkem čelícím ruské agresi? Přívažkem Evropy a Německa? K čemu by mu byla mateřština? Ministr Bek se již stará, aby se české děti učili češtině v závěsu s angličtinou. Jedna maminka se mi svěřuje, že její dítko přichází ze školy a zahrnuje ji nesrozumitelným žvatláním. Děti se instinktivně cizé řeči vysmívají. Ministr Bek má starost, aby se české děti za hranicemi domluvily. Zapomíná však, že dítě si musí především dobře osvojit mateřštinu, bez tohoto základu se pořádně nenaučí žádnou cizí řeč. Kolik jen jsem potkal v exilu Čechů, kteří ztratili rodnou řeč a žádnému cizímu jazyku se nenaučili! Nechystá snad pan ministr opatrný návrat němčiny do našich škol pod záminkou, že jde o jazyk „ne cizí, ale sousedský“? Jak to bude skvělé, když se němečtí turisté u nás snadno domluví! Chtěl bych panu ministrovi ukázat své dvojjazyčné gymnaziální vysvědčení z roku 1944. Tehdy ovšem němčinu nikdo nepovažoval za jazyk sousedů, nýbrž okupantů.

V dějinách jsme se potýkali s našimi Němci, kteří se v době vzedmutého nacionalismu dívali na Čechy jako na vetřelce v germánském prostoru. Když osvícený rakouský politik Badeni v roce 1897 chtěl uzákonit rovnoprávnost jazyků cizích národů v Říši, narazil na tak zuřivý odpor německých enkláv v českých zemích a v Tyrolsku, že Badeniho vláda padla (zfanatizovaní studenti-buršáci, předjímající metody SA, tehdy dovezli do sněmovny fůry hnoje) a němčina se nestala jazykem sousedů a krajanů, nýbrž nástrojem útisku. Hitler navázal na své předchůdce, kteří žádali germanizaci českých zemí, vyříznutí cizorodého prvku z německého těla. Je dnes u nás veřejnost dost informována o plánech na konečné řešení české otázky? Proč Ústav pro studium totalitních režimů nevydal Bílou knihu o plánech vyhlazení českého národa? Proč nebyly zveřejněny dokumenty, které před válkou připravil Ribbentropův náměstek Ernst von Weizsäcker, otec Richarda, prezidenta Německa od roku 1984. Proč mi Univerzitní knihovna odmítla knihu těchto dokumentů zpřístupnit?

Zastavme se na chvíli u prezidenta Richarda von Weizsäckera, jehož nástupnická

řeč se považuje za dokument svědčící o definitivním vstupu Německa mezi svobodné evropské státy. U nás se nevěnovalo mnoho pozornosti tomu, že prezident zdůraznil utrpení lidí, kteří museli pustit své domovy, a vyzvedl jejich příkladné vlastenectví (jako by nemělo nic společného s jeho nacistickým nátěrem). Bezprostředně po válce však vysídlence nikdo nevítal a nelitoval, obviňovali je z toho, že podněcovali a uspíšili válku. Teprve postupně se prosadil názor sudetského předáka Bechera, který naléhal na to, aby se osud sudetských Němců stal záminkou k celoněmeckému protestu proti vysídlování. Podařilo se to. Merkelová tvrdila, že nic nemůže ospravedlnit násilný odsun milionů nevinných lidí, tím vyjádřila nejen nesouhlas s poválečnými dekrety, které byly jednomyslně přijaty všemi vítěznými státy. Nenahlodala tím samotné základy mírové smlouvy a poválečné obnovy Německa a Evropy? Odsun nebyla pomsta (Bek), nebylo to uplatnění kolektivní viny (Herman), nebylo to nemístné a unáhlené opatření (Havel), ani völkermord, vražda národa (Posselt). Bylo to opatření, bez něhož by se v oslabených, okupací poškozených a rozvrácených zemích nemohly postupně zahladit nevyčíslitelné škody na lidech a na majetku. Neuvěřitelné utrpení způsobené nacismem, které nadšeně i poslušně podporoval celý německý národ (odpůrci byli pobiti a uklizeni do koncentráků), nemůže být odčiněno popravou hrstky Hitlerových kumpánů. Urputnost a fanatismus sudetských Němců byl již za Rakouska pověstný, proto pokusy lidí, kteří každoročně připomínají smrt nevinných Němců v bouřlivých květnových dnech, vytvářejí zcela falešné vědomí o tom, jak posuzovat chování Němců a Čechů za války. Kdyby měli Češi pořádat pochody v místech, kdy za války zahynulo víc než 365 000 lidí, nebylo by to ani možné, protože ta místa jsou rozseta po celé střední, východní i západní Evropě a v mnoha případech ani nelze stanovit místo a způsob, jak byli lidé zabíjeni. Když německá oficiální delegace položí věnec v Lidicích a potom věncem uctí památku desítek Němců, shozených v květnu 1945 rozvášněným davem z mostu v Ústí, dává najevo záměrnou neznalost závažnosti obou událostí. Nebo je to provokace, kterou doma ocení? Československé úřady nebyly lhostejné vůči zločinům proti lidskosti, které se udály jako živelné dozvuky války, zatímco Německo krylo válečné zločince nejen v Československu, ale ve všech okupovaných státech. V tom jim britské a americké okupační úřady šly na ruku. Proč by to nedělaly, vždyť Spojené státy bez prodlení omilostnily tisíce německých válečných specialistů včetně válečných zločinců. Tak mohl W. von Braun, vynálezce rakety V 1, bez přestávky pokračoval ve výzkumu nových zdokonalených raket. Zdravému rozumu se vymyká, že Spojené státy zařídily, aby byl generál Gehlen, válečný zločinec (Hitler mu ještě krátce před pádem Třetí říše stačil udělit vyznamenání), pověřen zřízením a velením tajné služby Adenaerova Německa. Tyto události jdou ruku v ruce s Trumanovým záměrem v roce 1946 zasadit soustředěným atomovým útokem Sovětskému svazu ránu, z které by se již nikdy nevzpamatoval. K tomu nedošlo jen proto, že laboratoře Spojených států neměly a nemohly včas dodat požadovaných 63 bomb. Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby měli v laboratořích v Nevadě žádaný počet zdokonalených Hošíků? Co tom ví veřejnost u nás, v Evropě i jinde? Koho to dnes zajímá a kdo to tají?

Znovu a znovu je třeba opakovat – záměrně připravované a řízené akce proti českému odboji nelze srovnávat s aktem msty, který připraví hrstka fanatiků neschopných potlačit vrozené pudy. Kdo mluví o odsunu sudetských Němců jako o mstě Čechů, kdo se omlouvá přeživším sudetským Němcům za českou vinu, dokládá buď trestuhodnou neznalost dějin nebo záměrně šíří nepravdy vyhovující okamžitému politickému trendu. Ten se dá vyjádřit jednoduchou rovnicí: příkazem chvíle je úsilí ponížit, zadupat do země, zatratit vše ruské. Nejde tu jen o Putinovu riskantní válečnou výpravu, nejde jen o současnou zahraniční a domácí politiku Ruska, dokonce ani o politiku jako takovou – proklínání se šmahem vztahuje na vše ruské, kácejí se sochy ruských básníků, vyměňují se tabulky s jejich jménem, zakazuje se ruština na školách, ve veřejné sféře a někdy i na ulici, vyvážejí se ruské knihy z knihkupectví, škol a knihoven. Rusové jsou prostě škůdci světa. Nepřipomíná to ideologii a strategii nacistické éry?

Dostáváme se k jádru problému. Když v květnu 1945 ještě neuschla krev zabitých lidí a ne všichni byli pohřbeni, Churchill se vytasil s „Neuvěřitelným plánem“ – žádal neprodleně se připravit na útok proti Sovětském svazu, navrhoval znovu vyzbrojit milion německých zajatců. S tím nikdo z politiků a generálů nesouhlasil, ale Churchill ve své řeči ve Fultonu v březnu 1946 na původní myšlenku navázal. Tak začala éra studené války. Na jiné ideologické úrovni se západní protikomunistická, protisovětská, protiruská

politika a strategie vrátila k pozici nacistického Německa. Tento historický obrat již ve svých počátcích nadělal mnoho zla. V jisté chvíli znejasnil postavení nacionalistů v různých zemích, kteří bojovali spolu s německým wehrmachtem, a bezprostředně po válce nemohli být omilostněni. Ale Britové ukrajinským nacistům umožnili pobyt v Kanadě, také Německo poskytlo útulek Banderovi a jeho spolubojovníkům a některé ukrajinské instituce v Třetí říši pokračovaly po válce bez velkých změn v propagační činnosti proti stejnému nepříteli. Když Chruščov v roce 1950 přesvědčil Stalina, aby omilostnil vězněné banderovce a v roce 1954 přičlenil Krym k Ukrajině, protisovětskou a protiruskou náladu to posílilo. Po pádu Sovětského svazu se situace ještě víc zkomplikovala. Všechno spělo k převratu, který byl západními politiky zamýšlen jako počátek nové fáze protiruského tažení. Na summitu NATO ve Varšavě 2017 bylo Rusko označeno jako protivník číslo jedna. Důvod? Jiný životní styl. Na komunismus se již nemohli vymlouvat, vždyť zařídili v Rusku dík ochotným převlékačům kapitalismus gründerského typu, který, až na malou vrstvu oligarchů-privatizátorů, uvrhl obyvatelstvo do ekonomické a duchovní bídy horší předchozích let. Všechno to zní to jako nepovedený žert historie, ale to už se schylovalo k dnešní válce. Její dlouhodobá mediální a hospodářská eskalace připomíná začátek druhé světové válku, který se nevyvíjel podle původního záměru anglických a francouzských politiků. V rámci usmíření (appaesament) s Hitlerem v Mnichově vydali Německu všanc Československo (dobře věděli, že Sudety jsou jen záminkou). Britové si nebezpečí uvědomili, až když německá armáda bez podstatného odporu obsadila Francii. Hitler již v knize Mein Kampf prohlásil, že Německo nemůže bojovat proti Rusku a Anglii současně, proto se snažil před invazí do SSSR uzavřít s Anglií mírovou dohodu. Předpokládal, že vlivné britské šlechtické a konzervativní rody, které již dlouho oceňovaly Hitlerův protikomunistický režim, podpoří jeho návrh. Došlo k něčemu, co nepředpokládal on ani jeho britští obdivovatelé. Londýnská vláda odmítla nabídku s převahou pouhého jednoho hlasu – tím rozhodujícím byl Chamberlainův (pozdní lítost?). Dnes se této události nevěnuje pozornost, protože převaha protihitlerovského tábora byla tak nepatrná a neodpovídala mínění většiny obyvatel. Statečný postoj obyvatel Anglie za války vzbudil ve světě oprávněný obdiv, ale ten patřil spíš nositelům válečných útrap než politikům ve vládě a v parlamentu.

Poválečné otočení šachovnice zase uvedlo tradiční západní orientaci na tu správnou stranu. Ruku v ruce s tím, jak je Rusko postaveno na pranýř, vina Německa za nejstrašnější válku dějin je zastíněna, její miska na vahách prudce stoupá. Dnes paní von der Leyenová, jejíž předkové se podíleli na této válce, zase mává pěstičkou a svolává evropské státy do války s Ruskem. Tanky Leopardy nahrazují dřívější Tygry; výročí Stalingradské bitvy se nepřipomíná; představitelé Ruska nejsou zváni na oslavy vítězství nad Německem, zatímco tam neschází ani jediný státník států Hitlerovy koalice; zase se zamlčuje rozhodující podíl Rudoarmějců na porážce Německa, zatímco horliví žurnalisté a politici pečlivě sbírají a rozhlašují krutost sovětských vojáků; zprávy o válečných zločinech spojeneckých armád jsou přísně tabuizovány.

Lidé, kteří nezažili válku a její konec, nemají představu o tom, jak Češi a ostatní národy slavili vítězství, místo toho se šíří falešná fáma, že jsme nebyli Rudou armádou osvobozeni a že Beneš přijetím mnichovské kapitulace zlomil národu páteř a svou podporou odsunu Němců se podílel na tom, čemu sudetští Němci říkají válečný zločin. Goebbels po podepsání Mnichovské dohody napsal v deníku, že by si přál, aby Beneš diktát nepřijal, protože tím by dal Němcům příležitost před očima lhostejných západních mocností provést „konečné řešení české otázky“. Beneš dobře znal své pappenheimské

a uvědomoval si, že ve hře je sama existence národa.

Co říci na závěr? Během 35 let se podařilo podkopat národní vědomí, zapřáhnout Republiku do tradiční západní protiruské expanze a vychovat mládež, která zpřetrhala spojení s dějinami, s kulturou země, propadá duševnímu marasmu a pudově se brání nepřátelskému světu způsobem, který co paměť sahá nemá obdoby. Zamysleli jste se, ideologové, politici a novináři podporující násilí a válku jako nutné řešení společenských konfliktů, že nesete za tento stav odpovědnost? Zamysleli jste se, kapitáni mediální velmoci a šiřitelé masové zábavy, že i vy již podlamujete schopnost mladších generací získat pozitivní vztah ke společnosti a k životu? Nevnímáte, že duševní strava, kterou denně předkládáte divákům, vede k zoufalým pokusům se zlým světem jednou provždy skoncovat? Neuvědomujete si, že český národ je v ohrožení (ty početné vždy přežijí) a že nebezpečí nehrozí z Ruska ani z Číny, ale z chybně nastaveného řádu uvnitř hradeb, kde se konflikt, boj, korupce a násilí stávají součástí každodenní životní praxe?

Proč Pobaltí nemůže určovat politiku evropských států

Mojmír Grygar

Podněcovatelé války na Západě od samého začátku zamlčují národnostní napětí mezi ukrajinskými nacionalisty a Rusy. Bije do očí, že západní demokraté opomíjejí skutečnost, že po změně režimu v roce 2014 kyjevská vláda zbavila ruské obyvatele (tehdy jich bylo 8 milionů) národních práv. V protiruské kampani se objevuje tvrzení, že Putin jedná podobně jako Hitler. Toto přirovnání použil již před lety německý prezident Gauck, který byl vychován v rodině prominentního nacisty. Co o tom říct? Co se v mládí naučíš, v stáří jak bys našel. V této souvislosti se připomíná Mnichovský diktát – Putin prý jedná s Ukrajinou jako Hitler s Československem. K tomu několik poznámek. Hitler by si bez souhlasu západních demokracií nedovolil zmrzačit a pak okupovat Československo. Němcům u nás nebyla ani v nejmenším odepřena národní práva, dokonce jim byla dovolena sportovní organizace, která se věnovala spíš vojenské přípravě. Ukrajinská vláda zato vedla s ruským obyvatelstvem na východě válku, která stála obyvatele Donbasu a Luhanska 14 000 mrtvých a hrozila porážkou kyjevské vlády. Proto tehdy s pomocí Německa a Francie uzavřela s Ruskem Minskou mírovou dohodu, která stanovila, že Kyjev udělí ruským krajům autonomii. K tomu nedošlo. Porušení mezinárodní smlouvy Merkelová nedávno hájila tím, že klíčové evropské demokracie chtěly poskytnout Ukrajině čas na vyzbrojení. Dodala ještě s cynismem, který by si právě německý politik neměl dovolit, že Francie a Anglie byly v roce 1938 donuceny obětovat Československo, aby získaly čas na vyzbrojení.

Západní propaganda Putinův vpád vysvětluje jako vrtoch člověka stiženého agresivitou a megalománií. Až historici jednou – doufám, že to nebude trvat dlouho, – shromáždí materiál o této propagandistické smršti, budoucím lidem bude nepochopitelné, že něco podobného bylo možné. Také se podiví, že česká vláda pohotově vydala zákon o trestním stíhání každého, kdo nebude s oficiálním výkladem války souhlasit. Učitelka Martina Bednářová, která v den vpádu doporučila studentům, aby nevěřili všemu, co stojí v médiích, a v Putinově vpádu viděla akt pomoci ruským utiskovaným obyvatelům, byla na hodinu vyhozena ze školy. Když jí soud opětovaně zprostil viny, vyšší soudní instance, věrná politickému zadání, nařídla schválit původní žalobu. Je to drastické porušení právního aktu, který proběhl v souladu ze zákony.

Zastavme se u toho, jak se vedení Evropské unie přizpůsobuje účelovému výkladu ukrajinské války. Nejlépe to dokládá udělení Kaje Kallasové, Estonce, významného postu ministryně zahraničí. Je známo, že jako Estonka trpí rodinným sovětsko-ruským traumatem; její smutek nelze popřít, ale nikdy nepřeroste v takovou obecnou tragédii, jakou bylo plánované vyhlazování Židů. Položme si otázku, zda se mimistryně nedostává do střetu zájmu, její životní zkušenost jí totiž brání vidět ruskou otázku jinak, než ze svého osobního zaujetí. (Ani Lenin se nemohl zbavit proticarského traumatu způsobeného tím, že jeho staršího bratra popravili za účast při přípravě atentátu na cara Alexandra II. Proto Lenin zásadně vylučoval možnost postupné reformy carské říše. Masaryk měl pravdu, když Lenina odsuzoval za jeho lpění na „branném“, násilném, revolučním řešení carské otázky.) Je nesprávné a nebezpečné vnucovat historické zkušenosti Poblatí všem státům a národům Evropy. Ptejme se hypoteticky: kdyby došlo ke konfliktu s Tureckem, bylo by dobré, aby stanovisko Unie formuloval řecký politik? Dramatické osudy pobaltských zemí v nedávné historii zasluhují pozornost a pochopení, ale to neznamená, že se zamlčí negativní jevy, které se v tomto prostoru projevovaly a na nichž se německá okupace výrazně podílela.

Je to náhoda, že Alfred Rosenberg, vůdčí ideolog nacistické strany, propagátor rasového pojetí národa, pocházel z estonského Tallinnu (Ravelu)? Rosenberg sloučil dvojí prokletí, jež tížilo a tíží obyvatele Pobaltí – nenávist k Rusům a k Židům. Stal se propagátorem hybridního ideologického pojmu – židobolševismu. V pamfletech, které vydával po válce v Mnichově, proklel revoluci v Rusku jako zákeřnou mstu ruského a mezinárodního židovstva. Nelze popřít, že antisemitismus širokých vrstev obyvatelstva v Pobaltí v ničem nezaostával za rasovou nenávistí, kterou se vyznačovala ukrajinská Halič, kolébka pogromů. Čtěte, prosím, Malamudův román Správkář o osudech chudých Židů v Kyjevě a snažte se vysvětlit, jak je možné, že právě Zelenskyj, ruský odrodilec a Žid, se stal reprezentantem vládnocího ukrajinského nacionalismu vzešlého z kouře pneumatik na Majdanu roku 2014, kdy americká politička Nulinová, šedá eminence povstání, rozdávala kyjevským dětem na ulici pokroutky. Od té doby jestřábi v USA, Německu, Polsku, ve Francii i jinde vynaložili velké úsilí, aby Putina přitiskli ke zdi. U nás se po výbuchu ve vrbětickém skladišti zbraní, odkud se střelivo oklikou dostávalo na Ukrajinu, také vyrojilo dost fanatických rusofobů.

O pobaltských nacionalistech platí biblické – vidí smítku v očích druhého, ale nevidí břevno v oku svém. Po rozpadu SSSR nic nestálo v cestě vše zlé svést na nenáviděné ruské bolševiky. Hrůzy a krveprolití z opačné strany se zametly pod koberec. Teprve nedávno se mladá pobaltská generace mohla dozvědět, co páchali jejich dědové pod záštitou Wehrmachtu. Ke zvlášť drastické národnostní čistce došlo v Litvě, kde před válkou žili vedle sebe Litevci, Poláci a Židé, aniž by mezi nimi docházelo k závažným neshodám a sporům. Shodou okolností jsem poznal dva absolventy unverzity ve Vilniusu (Vilno), profesory R. Majenovou a J. Bujnovského, kteří oba téměř zázrakem přežili okupaci a válku. Jejich vzpomínky na život v předválečné Litvě znějí jako pohádka ze starých časů. Dnes je Litva jednou z národnostně „nejčistších“ zemí východního regionu; hodně by o tom mohli vypovídat také bývalí početní polští obyvatelé tohoto státu. Jejich hlas dnes ovšem nesmí být slyšen.

Největším problémem je ruská menšina (v Estonsku 30%, v Lotyšsku 40%, v Litvě 20%); ruština byla vykázána ze škol všech stupňů a jako jediný způsob řešení ruské otázky je považováno dlouholeté odnárodňování a asimilování. Pobalští nacionalisté navazují na politiky svých předchůdců, kterým dobrovolná účast v oddílech SS připadala jako jediný možný způsob, jak čelit ruské nadvládě. K těmto pobaltským fanatikům přičtěme také finské politiky, kteří po vstupou do NATO obnovili staré vojenské prapory vyzdobené hákovými kříži. Snad je uvidíme při nejbližším summitu NATO.

Kaje Kallasové a všem pobaltským politikům bych dal radu, jak se nejlépe zbavit strachu z Ruska. Nepomohou vám čtymetrové stěny ani vojenské základy několika států NATO, nepomůže vám horečné zbrojení, ani povinná vojenská služba, ani horentní zvyšování výdajů na obranu. Snažte se, prosím, početnou ruskou menšinu netrýznit totalitními metodami, netlačte ji ke zdi, nedělejte z Rusů občany druhého a třetího řádu. Myslíte, že jejich děti se již v druhé generaci stanou loajálními Pobalťany? Za staletí se Němcům v Čechách nepodařilo provést germanizaci země – myslíte, že Rusové budou méně lpět na svém původu?

Také bych radil, aby se pobaltské země se ctí vypořádaly s temnou minulostí, která padá na vrub antisemitismu, nejhorší formy národnostního záští. Uvedu jeden příklad z mnoha, který jsem vypsal z časopisu Economist z roku 2019. V březnovém článku se objevila zpráva o tom, že se konečně prolamuje čtvrt století staré tabu o spontánních antisemitiských čistkách v Litvě. Dovídáme, že v srpnu 1941 místní obyvatelé pobili a naházeli do jámy několik set Židů ve vsi Seduvy. Masakr proběhl spontánně – speciálním jednotkám SS se tím ušetřilia námaha. Takových vesnic a měst byly tehdy v Pobaltí, ale i na Ukrajině, tisíce. Po rozpadu Sovětského svazu se dobrovolná účast Estonců, Lotyšů, Litevců a Ukrajinců při likvidaci židovského obyvatelstva zamlčovala – všechny hrůzy se přičtly na vrub Rusům. Když se po rozpadu Sovětskéh svazu konaly v Pobaltí pravidelné pochody dobrovolníků z oddílů SS, kdo by se zabýval osudy tisíců Židů, které většina místních lidí považovala za nežádoucí vetřelce a škůdce?

O čem to svědčí, že se naši vládnoucí politici ztotožňují s krajním protiruským stanoviskem příznačným pro politiku pobaltských států? Není to jejich závažná neznalost českých dějin? U nás hrály vztahy k Východu a k Rusku převážně kladnou roli, naše negativní zkušenosti se nedají srovnat se složitostí historických vztahů pobaltských národů k Rusku. Estonci, Lotyši a Litevci museli bojovat za nezávislost proti nadvládě Švédů, Rusů a Němců, ale není pravda, že Rusko, ať v době samoděržaví nebo SSSR, ničím nepřispělo k jejich kulturnímu vývoji. Ruská kultura v 19. a 20. století významně ovlivnila evropské myšlení a nejvíc se o to zasloužili spisovatelé, umělci a myslitelé, jejichž díla vznikala v opozici vůči stávajícímu režimu.

V této souvislosti připomeňme J. G. Herdera, německého osvícence, filosofa, hlasatele svobody a rovnoprávnosti národů. Jeho vřelý vztah k podceňovaným slovanským národům, kterým předvídal slavnou budoucnost, znamenal pro naše buditele neobyčejnou vzpruhu. Herderův vliv na utváření novodobého českého národního vědomí je všeobecně znám, ale méně známý je fakt, že Herder své slavjanofilství získal za pobytu v Rize, kde v 60. letech působil jako kazatel a vychovatel. Ne náhodou se toto město stalo střediskem různorodých vlivů, zatímco v přímořských městech, kde se rozvíjel průmysl a obchod, živnou půdu nalezly myšlenky sociálního protestu. Lotyšská sociální demokracie udržovala kontakt s Leninovou bolševickou stranou a lotyšské vojenské oddíly hrály v revolučních dnech významnou úlohu. Byla to také reakce proti řádění dobrovolnických jednotek německého Freikorpsu, které po válce operovaly v Pobaltí. O jejich záměrech vypovídaly emblémy s hákovými kříži, kterými si vojáci označovali přilby. Za zmínku také stojí, že v kritické době, kdy se sovětské Rusko muselo stáhnout z Pobaltí, dělníci rižské továrny na výrobu kaučuku svůj závod demontovali a odvezli do Moskvy, kde pokračovali ve výrobě cenné látky.

Za druhé světové války se pobaltské národy ocitly v dvojím ohni: na jedné straně německá okupace otevřela stavidla antikomunistické, protiruské a antisemitské zášti, na druhé straně vítězství Sovětského svazu bylo provázeno násilím opačného směru. Přitom školství v pobaltských jazycích a národní kultury, jakkoli tísněné státní ideologií, se mohly rozvíjet. Sám jsem od 60. let navázal kontakt s prof. Lotmanem, světově známým sémiotikem, kterému se dařilo na univerzitě v Tartu (pod svícenem bývá tma) rozvíjet nové, v SSSR podezřelé nebo zakázané vědecké obory, počínaje kybernetikou a vstupem racionálních metod do společenských věd konče. S Lotmanem se mi dařilo udržovat plodné vědecké kontakty i v 70. a 80. letech, kdy jsem působil v Amsterodamu.

Pokud v Evropě a zejména na Ukrajině a v Pobaltí nevzklíčí přání řešit složité vrstvení historických vin a trestů dlouhodobým trpělivým hledáním hojivých balsámů (kdo si ostatně troufne rozhodnout, která strana utrpěla víc nebo která nese větší díl viny?), pokud si lidé neosvojí umění kritické sebereflexe a odpouštění, bude nad kontinetem stále viset Damoklův meč války, včetně atomového Armagedonu.